Žijeme v době katastrofických prognóz. Možná za to trochu může i nástup nového tisíciletí, ale příčiny jsou zřejmě hlubší. Jedna z takových prognóz věští zánik literatury, nebo alespoň literatury, jak ji známe a jak ji formovala staletí. K reálným obavám je naštěstí pravda daleko, jedno se ale zdá být nesporné. Ve světě přibývá knih, ale ubývá profesionálních literátů, stále častěji píšou a vydávají lidé odjinud, inženýři, vědci, cestovatelé, herci, sportovci, samozřejmě novináři. Už jsme si zvykli, ale přece jen, když se pod soubor křehkých básní podepíše nikoli nevýznamný představitel dravého světa financí, překvapí to leckoho z nás. Ostatně posuďte sami.
Dmitrij Mizgulin se před padesáti lety narodil v Murmansku, je členem Svazu ruských spisovatelů, autorem několika básnických sbírek a literárních črt, laureátem ceny Mamina-Sibirjaka. Vedle Gorkého Vysoké školy literární vystudoval ovšem i vysokou školu finančně-ekonomickou a stal se prezidentem banky v bohatém Chanty-Mansijsku. Mimochodem, u nás v Česku znají exoticky znějící jméno jeho působiště šachisté a příznivci lyžařského sportu, obávám se ale, že i z nich málokdo tuší, kde přesně se toto sibiřské město nachází.
Svaz ruskojazyčných spisovatelů v České republice vydal v českém překladu Mizgulinovu básnickou sbírku Dvě řeky. Autor se v ní představuje jako dědic, pokračovatel a suverénní znalec postupů klasické linie ruské literatury, s nezájmem o horečnou snahu moderní poezie hledat nové výrazové prostředky. V jeho díle oživují Bunin, Ťjutčev, Bestužev, Dostojevskij, přirozeně Puškin. Spolu s nimi se zamýšlí nad zvláštním osudem ruským, hledá klíč k pochopení jeho minulosti vždy krvavé, vzdálené minulosti chánských nájezdů, ale hlavně té v dosahu lidské paměti. Dochází ke smíření, na zapomenutém hřbitůvku uprostřed pustiny, kde na vyvrácených hrobech „má hvězdu bolševik a pravoslavný kříž». A kolem jiného ruského hřbitova (Mizgulinova oblíbená kulisa) vede hlučná silnice, bránící uslyšet, co nám mrtví chtějí sdělit. Zcela v duchu nejlepších ruských tradic se pak projevuje autorův rusky — možná sibiřsky — blízký vztah k přírodě, která už na mnoha místech podlehla civilizačnímu náporu, ale v jeho kraji stále ještě odolává.
Básník zůstává neúprosným kritikem poměrů v zemi, když ale obrací pohled od historie k chmurné budoucnosti, často opouští rodnou půdu, jako kdyby chtěl naznačit, že v globálním světě je budoucnost už jenom společná. Hledá odpověď na všelidské otázky, zda a jak žít bez Boha, s obrazovkou místo ikony a s velmi, velmi nejistou perspektivou. Některé z básní vycházejí z dojmů, které získal na cestách po Evropě. Jedna z nich vzdává hold Praze.
Sbírka Dvě řeky vyšla v krásné úpravě s působivými fotografiemi A. Jelfimova a K. Veremejčika. Je jen velká škoda, že nikde není uvedeno jméno překladatele či překladatelů, protože jejich podíl zejména v oblasti poezie je mimořádný. Tím spíš, že jde o počin kvalitní, čtivý, potvrzující vysokou úroveň české překladatelské školy, úroveň obvyklou u nepočetných národů. I díky tomu by se Mizgulinova kniha měla dostat do rukou co největšímu počtu českých čtenářů (pro zájemce je dostupná v knihovnách, např. ve Slovanské knihovně v Praze). Případně k rusky mluvícím cizincům, kteří jsou tady delší dobu a při studiu češtiny mají za sebou už první kroky.
Tomáš Randák